úterý 19. června 2018


Po několika měsících, vlastně po celém semestru a zkouškovém, se opět hlásím zde na blogu, se spoustou nápadů a hlavně tím ztraceným elánem a nadšením pro psaní. 
Dnes se mrkneme na mou mini dovolenou, kterou jsem podnikla s přítelem o Velikonocích. Původně jsme měli navštívit Amsterdam, ale vzhledem k finanční situaci jsme se rozhodli pro Miláno, kam byly letenky za pár korun a ubytování, které jsem zařizovala přes Airbnb bylo rovněž za hubičku. 

Dovču jsme podnikli během Velikonoc a strávili jsme tam celkově 4 dny. Já jsem se určila jako hlavní plánovač celého výletu, takže každý den probíhal v mé režiji a abych pravdu řekla, některé věci by se mi hodilo vědět ještě než jsme vyjeli, ušetřili bychom spoustu času. Moje jediná velká obava byla o počasí! Vyloženě jsem nechtěla aby nám to celé propršelo, ale bohužel počasí si neobjednáte, takže když jsme přistávali na letišti v Bergamu, zastihla nás bouřka, docela dost lilo. No a než jsme dojeli do centra Milána, obloha byla jako vymetená, za což jsem byla neskutečně ráda. Po našem příjezdu jsme hned vyrazili do města obkouknout kde co je a trochu se pro ty další dny zorientovat. Večer jsme hned šli někam na pizzu, to byl základ. Našli jsme malou rodinou restauraci, kde mi dokonce udělali pizzu ve tvaru srdce aniž bych o ní požádala. Jsou prostě hrozně milí!

Další den, který jsme měli celý jsme měli v plánu navštívit katedrálu (Duomo di Milano), ještě předtím jsme si udělali procházku v okolí centra, kde jsme narazili na úžasné muzeum (uvnitř jsme nebyli, ale ta stavba stála za to), prošli jsme jeho okolí a pokračovali dále. 


Někdy kolem poledne jsme dorazili k pokladně katedrály. Museli jsme si vzít číslo a počkat až vůbec budeme na řadě, což trvalo asi třičtvrtě hodiny a 130 lidí před námi. U kasy jsme požádali o vstupenku, která v sobě zahrnovala vstup do katedrály, vstup na střešní terasy, vstup na archeologické vykopávky pod katedrálou a vstup do muzea. Na vstupence stálo, že platí 72 hodin, což mi přišlo trochu moc, ale záhy jsem pochopila proč. Na každou položku na vstupence si totiž musíte vystát neskutečně dlouhou frontu! Jen u vstupu do katedrály jsme stáli hodinu a třičtvrtě, na terasu jsme stáli hodinu a půl dlouhou frontu. Tyhle dvě věci nám zabraly celé odpoledne, nehledě na to, že když jsme se pak chtěli jít najíst, tak nikde neotevírali dříve než v 7. Takže ke konci dne jsme končili naštvaní a hladoví :D 



Dokud bylo ještě světlo, navštívili jsme hrad "palác" Sforzesco, prošli jsme přilehlé zahrady a odmítli milión pouličních prodavačů všeho možného. Nakonec jsme si udělali vyhlídkovou jízdu tramvají přes centrum až na ubytování. Večer jsme naplánovali co budeme dělat další den a padli jsme únavou.

Jelikož jsme měli stále tu dlouhoplatící vstupenku, vydali jsme se do muzea, ve kterém jsme se schovali před deštěm, navštívili jsme mořské akvárium a spoustu dalších památek, které byly volně přístupné veřejnosti (vznešený výraz pro to, že to bylo "zadarmo"). Dali jsme si k obědu těstoviny v rodinné "těstovinárně" a pokračovali v objevování krás města. 

Co se týče obchodů a módy, která je pro Milán typická, tak jsem bohužel nenavštívila žádný obchod s módou, už jen protože by na mě určitě všichni koukali, co to tam přišlo za šmudlu. Jaký obchod jsme ale navštívili byl nějaký třípatrový obchod jen se sladkostmi, kde bylo na co jste si vzpomněli. Každý jsme si něco koupili, já teda něco co jsem u nás nikdy neviděla. A další typické obchody byly ty se suvenýry, kam jsme pochopitelně museli. 

Co mě velice překvapilo, byly poštovní známky, které se daly sledovat na internetu. Nalepíte na pohlednici a pak už jen sledujete jestli pohled opustil zemi a je na cestě k adresátovi. Použila jsem i aplikaci České Pošty "Online pohlednice" kam vložíte svou vlastní fotku, napíšete nějaký vzkaz, vyplníte adresu, oni to v ČR vytisknou a pošlou jako normální pohlednici. Tyhle pohlednice přišli všem snad do tří dnů, a moje super vystopovatelné přišly až po třech týdnech, co už jsme byli doma... Nápad super, ale ta doba! 

Abych to shrnula, pokud uvažujete nad tím, kam na dovolenou ať už v létě nebo jindy, nebo chcete právě do Milána, tak bych ho všem určitě doporučila! Jen musíte mít trochu hroší kůži už jen kvůli všudepřítomným pouličním prodejcům a v létě hlavně vůči davům turistů (podle mého jsme na tom o Velikonocích byli s počty turistů ještě dobře). Pokud máte rádi kulturu a památky, tak určitě neuděláte chybu. Kromě těch profláknutých míst existuje hromada památek, kde se ani nevybírá vstupné, po městě je rozsázeno spousta kostelů, zřícenin a jiných památek, které se dnes už ani nevyužívají, a tak můžete poznávat i mimo turistické zóny, kde teda žádní turisti ani nepáchnou, protože o nich nepíší v průvodci. Nejlepší je otevřít si mapy (ať už mapy.cz nebo google mapy) a různé kostely a památky si vytipovat. Na mapách jsou označeny a mnohdy jsou u nich i fotky, takže víte jestli Vám stojí za to se na ně jít podívat. Pokud nehledáte nóbl ubytování, tak se spokojíte i s nějakým pokojíkem přes Airbnb, letenky si kupte ty nejlevnější co jen jdou a můžete mít výlet nebo dovču, která se vleze do rozpočtu. 

Doufám, že si z tohohle mišmaše něco odnesete, nebo že si o tomhle městě alespoň něco více zjistíte a třeba se rozhodnete pro dovolenou právě zde :)

Galleria Vittorio Emanuele


Duomo di Milano - terasy

Castello Sforzesco di Milano


Mírový oblouk


pondělí 26. února 2018




Na návštěvu Adršpachu v zimě jsem se těšila hned od doby, co jsem si to vymyslela. Toto místo jsem za svůj život navštívila už několikrát. Vždy jako takový letní výlet, když se chcete do skal schovat před nesnesitelným horkem, protože jak je známo, mezi skalami je chladno. No a pak se do těch skal chci vydat v únoru a ještě v tom jediném týdnu, kdy mají být neuvěřitelné mrazy? Věřte mi, že s těmi mrazy jsem vůbec nepočítala, ale vlak už byl zaplacený a já opravdu nechtěla měnit datum a riskovat, že tam dojedu až už tam nebude ani sníh, takže jsme se vydali do Pardubic a od tam další den na Adršpach. 


Z Pardubic jsme vyjížděli kolem osmé s termoskou, domácími bagetami, penězi a hlavně mapou, která nám nakonec stejně byla úplně k prdu, jelikož mapa adršpašských skal byla opravdu mrňavá (co čekat, když to není mapa skal, ale okolí. Od začátku cesty mě strašně stresovaly vlaky. Měli jsme 4 přestupy a navazovalo to na sebe opravdu těsně, takže když bude mít zpoždění jeden, můžeme se s Adršpachem rozloučit. Táta mě sice uklidňoval, že ty vlaky na sebe čekají, jinak by neměli koho vozit, ale víte jak... pokazit se může cokoliv. Nakonec jsme se tam přece jen nějak dokodrcali a mohlo se jít na to. 

Jako první věc... museli jsme jít hledat záchod, na který jsem nakonec ani nešla, protože jsem to nezvládla už ve vlaku. No prý jsem o hodně přišla, jelikož byly moc pěkné a dokonce voňavé! V INFO centru jsem dokonce objevila mapku skal zdarma, tak jsem si jí hned vzala. Co kdybychom se na té jedné trase ztratili, že!? Pak jsme zaplatili vstup a kochání se mohlo začít. Vybrali jsme si v podstatě tu jedinou trasu, která provede celým Adršpachem, zelenou. Nejlepší na tom bylo, že v celých skalách nebyla ani noha! Procházeli jsme se mezi skalami, nefoukalo a padal hustý sníh, padal úžasně pomalu, což miluju, takže já jsem nemohla být nadšenější, i když jsem nevěděla, jestli se mám držet zábradlí a nerozflákat se nebo zakrývat foťák, aby na něj nesněžilo. 

Taky jsem měla za to, že tam totálně zmrznu, takže jsem se navlékla až jsem vypadala jako brambora (tím samozřejmě myslím, že jsem měla dvoje ponožky (termo a ty nejtlustší co nosím na brusle), svetr s norským vzorem a pod ním tričko, termo legíny a džíny... no a dokonce jsem si koupila i novou čepku, ve které prý vypadám jako oliheň... takže super ne?). Nakonec jsem si nemohla na zimu ani stěžovat, protože jediné místo, kde jsem zmrzla byly tváře "líca". Dokud jsme byli v pohybu, tak nám bylo dobře. Čaje v termosce jsme se za celou dobu ve skalách dotkli jen jednou. Všechno jídlo a pití jsme si nechali na cestu zpátky. Když už jsme se rozhodovali, jestli už pojedeme zpátky do Pardubic, tak jsme začali potkávat čím dál více lidí a nakonec jsme narazili na zástupy a fronty u kasy. 

Ve vlaku jsme vypadali jako extrémní turisti, protože jsme vytáhli jídlo a pití a vysloveně se roztáhli na místě pro 4 se vším co jsme měli. I když ve vlaku topili, tak jsme stejně totálně vymrzli a nakonec to musela zachránit sprcha a postupné rozmrazování čajem. 

Koneckonců jsem s výletem neskutečně spokojená, už jen z toho důvodu, že dopoledne tam nebyla ani noha, což jako NElidomil dost oceňuji, a taky kvůli počasí, protože v zimě je to tam neuvěřitelně krásné a do toho to pomalé sněžení, prostě úžasné. Takže pokud bydlíte někdo blízko nebo máte nějakou možnost se tam ještě letos v zimě podívat, tak si určitě zajeďte, protože tohle nemá chybu. 




 


 




neděle 7. ledna 2018


Možná jste si už všimli, že když se otevře tenhle blog, tak na Vás hned v úvodu vykoukne prdící mops. A proč taky ne. Zbožňuju mopsíky, když je vidím venku rozzáří mi celý den, takže proč si nedat na blog něco co mě dokáže vždy zaručeně rozesmát.

Ze začátku jsem ani žádný článek psát nechtěla, jelikož nerada publikuji články, ke kterým nemůžu připojit nějaké vlastní fotky. Jenomže sama nevlastním mopsíka, ani jiného psa, ale je to můj vysněný pes a já se chtěla s touhle mojí velkou láskou podělit, takže Vám jen popíšu jak strašně moc tohohle psa chci a jak jsem jím posedlá.

Do mopsího plemene jsem se zamilovala někdy před třemi a půl roky, kdy jsem se dívala, asi po milionté, na "Man In Black", kde hraje mops Frenk (užvaněný a děsně otravný pes, ale cool). Nikdy se mi nějak zvlášť nelíbil, ale stejně jsem rozjela google a koukla na nějaké fotky tohoto plemene a naprosto se zamilovala. Většinou jsem se setkávala s názory, že tento pes je tak moc škaredý, až je vlastně pěkný. Ale on je pěkný sám o sobě. Tedy abych to tak řekla, každý pes je pěkný, ale každý preferuje jiného atd, atd...

Nejprve mě na něm upoutala jeho povaha. Jak se říká: "Jaký pán, takový pes". Tenhle pes je takové malé, líné prasátko, které čas od času někde sebere energii na věci, které byste do něj ani neřekli. Abych to co nejlépe vystihla: hrozně moc obdivuji a zbožňuji psy jako jsou Husky, Aljašský malamut atd... ale opravdu nejsem ten typ člověka, který by těmto psům dopřál pohyb a aktivity, díky kterým by byli šťastní. Jsem jako mops. Mám ráda své pohodlí, přiměřený pohyb, ale někdy mívám záchvaty aktivity, kdy bych mohla zdolat i Everest (nebo v mém případě kopec, vedle kterého bydlím). Proto se s mopsíky ztotožňuji a byl by to ke mě ideální společník.

Pokud bych ho měla popsat z venčí, tak se mi strašně moc líbí ten malý zakroucený ocásek, který velmi nápadně připomíná prasečí. Jejich obličej navíc vypadá jako by permanentně cítili vinu za cokoliv co udělají, ale naopak, když se trochu rozjaří a vydají energii, tak ze sebe vyloudí i něco co se dá s klidným srdcem nazvat jako úsměv.

Jak jsem už říkala, mops je pes, který mi vždy vykouzlí úsměv na tváří, proto sleduji plno stránek, jak na facebooku, tak na instagramu, kde se můžu blažit samými mopsíky. Pokud jdu po ulici a náhodou potkám mopse, tak mám hned úsměv na tváří a úžasnou náladu na celý den. Takhle na mě jednoduše působí a já doufám a věřím, že jednoho dne bude tenhle pejsek můj.

A co vy ostatní a vaše oblíbená plemena? :)