čtvrtek 9. srpna 2018


Sedím, přemýšlím a snažím se zhodnotit uběhlé 3 ročníky strávené na festivalu B4L a přitom poslouchám hudbu, která mě na festival vrací a cítím se zase jako tam a zároveň se nemůžu dočkat dalšího ročníku. No znáte to, ty krásné dny plné zábavy skončí a vy už se nemůžete dočkat dalšího ročníku, nejlépe aby předprodej začal už další den a vy jste měli pojistku, že příští rok tam nebudete chybět. Touhle srdcovkou je pro mě Beats For Love, kde jsem se poprvé ocitla před třemi lety a teď mám pocit, že už nikdy nemůžu chybět. No a v tomto článku bych chtěla shrnout nějaké mé pocity a celkově zhodnotit tento zážitek, který je pro mě opravdu na celý život. 


Poprvé jsem se na festivale ocitla před třemi lety, když mě vytáhli bráchové, prej je to sranda a stejně už nějaký ten čas slintám nad headlinery na plakátech, které byly přítomné po celé Ostravě. Říkala jsem si, že půjdu jen na ten jeden den, kdy měl být na scéně Sigma, u pokladny jsem ale zjistila, že jednodenní vstupenky jim došly a jelikož jsem v životě na festivalu žádném nebyla, tak jsem tam šla jako socka asi s dvěma stovkama, takže mi nakonec bráchové museli koupit vstup na celý festival. No prostě trapas, ale nebýt toho, že mě uvrtali, tehdy jen na 3 dny, tak bych nezjistila jaký úžasný pocit a zážitek to je, za to jsem jim ohromě vděčná! 
Ironií je, že jsem se strašně těšila na Sigmu a byl to snad jediný důvod proč jsem tam chtěla jít, mě nakonec úplně nejvíce zklamal. Z organizačního hlediska to byla katastrofa a nejednou jsem byla málem ušlapaná v prachu pod nohama tlačícího se davu. Jeho set byl taky zklamáním, ale nakonec jsem objevila plno jiných interpretů, které jsem neznala a dneska, když jsou někde poblíž na akcích, tak si říkám, že bych neměla chybět. Svůj první rok jsem taky totálně promokla uprostřed vystoupení, ale když stojíte hned u pódia a za vámi se tlačí milion lidí, tak prostě nemůžete odejít a po pár minutách je vám úplný párek, že nevíte jestli jste tak moc mokří nebo jste se počůrali, takže se pařilo dále, doma jsme byli v půl třetí ráno a máma ani nezaregistrovala, že jsem se v půl třetí fénovala. Top. Mým dalším průlomem bylo používání ToiToiek... mám dost problémy i s veřejnými záchody, takže Toiky pro mě nikdy nepřicházely v úvahu, ale když musíte, tak prostě musíte! Nakonec to nebylo tak hrozné, teda pokud jste lovec perel a zadržíte dech na 11 minut, nebo alespoň po dobu, co se musíte vyčůrat, tak jste v pohodě. 

Po skončení tohoto ročníku bylo jasné, že lístky na další rok kupuji už v předprodeji hned ten den co do něj půjdou. 


Ano, jsem ten člověk, co si koupí lístky, i když ještě vůbec neví kdo bude příští rok vystupovat. Koupím si to hlavně protože mě tahle hudba baví a objevovat nové interprety je kolikrát lepší než se zklamat na těch co znám. Jo a navíc jsou lístky v předprodeji prostě levné. Při nejhorším se dají vždy prodat. Ale i přesto, že jsem nevěděla kdo bude vystupovat jsem nakonec zklamaná nebyla, naopak. Ti interpreti co přijeli a vystoupili byli prostě neuvěřitelní + atmosféra davu + show, které předvedli. Při tomhle combu zapomenete, že prší, že vás bolí nohy nebo záda, nebo že vám jede tramvaj. Ale kdo, že to vlastně ten minulý rok vystupoval? Hlavním headlinerem byl Fatboy Slim, na scéně je dlouho, není už taky nejmladší, ale přece jen předvedl úžasnou show, kde lidem nevadil ani déšť, neskutečně mě nadchl a pobavila jsem se na maximum. Minulý ročník byl zase průlomový i ve své délce, kdy se poprvé roztáhl do 4 dnů a také se zvětšil areál festivalu v Dolních Vítkovicích, přibyly nové plochy a pár stagí navíc. Pro mě to byl také nejnáročnější ročník, jelikož v jeho průběhu měl můj bratr promoce, takže jsem jeden den přišla v půl čtvrté ráno domů a hned v 7 jsem už seděla v autě do Žiliny. Vzhledem k tomu, že to byla i alkoholová noc, tak si dokážete představit tu cestu autem... Naštěstí se nic nestalo a i auto zůstalo čisté. Po promocích jsem zase spěchala na festival, protože měl vystupovat můj oblíbenec Sigala, opět, tuhle show jsem si užila na max a doteď na ní vzpomínám. 

Vstupenky na další ročník byly trochu obtížné, protože jsme se nedostali ani k první vlně...


Dobře, zase tak tragické to nebylo, koupili jsme je ve druhé vlně, ale zase za víc peněz no... prajzák prostě. 

Tento roční, který se odehrával toto léto 2018 jsem zažila opravdu multižánrově. Jo sice jsem většinu času strávila na Love Stagi, která je hlavně pro velké interprety, ale je taky multižánrová, takže jsem vyzkoušela opět všechno. Nejlepší byl přítel, který chtěl pořád chodit na DNB (drum and bass), ale pokaždé, když tenhle žánr hrál, tak jsem se ocitla sama s kamarády a on nikde, takže jsem zažila více DNB než on a to jsem ani nechtěla, protože se mi tenhle styl nikdy moc nelíbil, ale když už jsem tam teda byla, tak jsem se bavila a kupodivu jsem si ho nakonec oblíbila. Co mě ale naštvalo byly zvýšené ceny opravdu u všeho v areálu. Brečela jsem u piva za 42, ale zase mi to netrhalo žíly tak moc jako cena piva v UK (kolem 100,- někdy i více). Stejně jsem neměla ani čas moc pít a byla jsem ráda, že se dokážu bavit i bez alkoholu, ale když je žízeň, tak se nedá nic dělat. Toiky byly tenhle rok ale katastrofální, ale to jen kvůli velkým vedrům, kdy se to tam přes den všechno uvařilo a pak jste si museli 3x rozmyslet, jestli se vám fakt chce a jestli je to opravdu naléhavé. Jo a taky vám zrovna 2x nepřidá chlápek před váma, co tam všem rozhlašuje, že musí kadit... to si pak chcete vybrat jiné kabinky.
Oka, teď už se věnujme něčemu jinému, něčemu více "chutnějšímu". Koho jsem si užila nejvíce? Za mě to prostě vyhráli Galantis, pro ně byla hodina a půl prostě málo. Tancovala bych na ně klidně celý den, celou noc... dokud by hráli, tak bych jela. Jejich show, jak audio, tak vizuální byla prostě TOP! No a dále jsem si opravdu užila Matrix and Futurebound, DNB. Příjde mi, že si takovéhle věci užívám nejvíce, když stojím u pódia. Z těch repráků máte sice někdy pocit, že se vám změnily pozice vnitřních orgánů, ale ten pocit, že jste v centru dění je dobíjející a vy prostě jedete a jedete jak to jen jde. Taky jsem se u pódia dočkala oficiální fotky, po 3 letech, ale mám. 


Pokud jste milovníci nebo jen fandové taneční muziky a tohle vás aspoň trochu baví, tak třeba můžete tenhle festival do budoucna zkusit a navštívit, protože to rozhodně stojí za to. Taky je to o něčem jiném než když vám to hraje v rádiu a vy to s nechutí přepnete, protože live a v davu je to úplně jiný pocit. Taky pokaždé přepnu rádio, když hraje metal, protože se mi to prostě nelíbí, ale když jsem slyšela metal na živo, tak bych si zapařila i na to. Takže vstupenky jsou do předprodeje 1.9.2018, tak pokud budete mít zájem, tak si kupte. Nebo si je spíš kupte až později, ať na mě v té první vlně zbudou!






Foto: by me, B4L, Martin Kusyn



úterý 19. června 2018


Po několika měsících, vlastně po celém semestru a zkouškovém, se opět hlásím zde na blogu, se spoustou nápadů a hlavně tím ztraceným elánem a nadšením pro psaní. 
Dnes se mrkneme na mou mini dovolenou, kterou jsem podnikla s přítelem o Velikonocích. Původně jsme měli navštívit Amsterdam, ale vzhledem k finanční situaci jsme se rozhodli pro Miláno, kam byly letenky za pár korun a ubytování, které jsem zařizovala přes Airbnb bylo rovněž za hubičku. 

Dovču jsme podnikli během Velikonoc a strávili jsme tam celkově 4 dny. Já jsem se určila jako hlavní plánovač celého výletu, takže každý den probíhal v mé režiji a abych pravdu řekla, některé věci by se mi hodilo vědět ještě než jsme vyjeli, ušetřili bychom spoustu času. Moje jediná velká obava byla o počasí! Vyloženě jsem nechtěla aby nám to celé propršelo, ale bohužel počasí si neobjednáte, takže když jsme přistávali na letišti v Bergamu, zastihla nás bouřka, docela dost lilo. No a než jsme dojeli do centra Milána, obloha byla jako vymetená, za což jsem byla neskutečně ráda. Po našem příjezdu jsme hned vyrazili do města obkouknout kde co je a trochu se pro ty další dny zorientovat. Večer jsme hned šli někam na pizzu, to byl základ. Našli jsme malou rodinou restauraci, kde mi dokonce udělali pizzu ve tvaru srdce aniž bych o ní požádala. Jsou prostě hrozně milí!

Další den, který jsme měli celý jsme měli v plánu navštívit katedrálu (Duomo di Milano), ještě předtím jsme si udělali procházku v okolí centra, kde jsme narazili na úžasné muzeum (uvnitř jsme nebyli, ale ta stavba stála za to), prošli jsme jeho okolí a pokračovali dále. 


Někdy kolem poledne jsme dorazili k pokladně katedrály. Museli jsme si vzít číslo a počkat až vůbec budeme na řadě, což trvalo asi třičtvrtě hodiny a 130 lidí před námi. U kasy jsme požádali o vstupenku, která v sobě zahrnovala vstup do katedrály, vstup na střešní terasy, vstup na archeologické vykopávky pod katedrálou a vstup do muzea. Na vstupence stálo, že platí 72 hodin, což mi přišlo trochu moc, ale záhy jsem pochopila proč. Na každou položku na vstupence si totiž musíte vystát neskutečně dlouhou frontu! Jen u vstupu do katedrály jsme stáli hodinu a třičtvrtě, na terasu jsme stáli hodinu a půl dlouhou frontu. Tyhle dvě věci nám zabraly celé odpoledne, nehledě na to, že když jsme se pak chtěli jít najíst, tak nikde neotevírali dříve než v 7. Takže ke konci dne jsme končili naštvaní a hladoví :D 



Dokud bylo ještě světlo, navštívili jsme hrad "palác" Sforzesco, prošli jsme přilehlé zahrady a odmítli milión pouličních prodavačů všeho možného. Nakonec jsme si udělali vyhlídkovou jízdu tramvají přes centrum až na ubytování. Večer jsme naplánovali co budeme dělat další den a padli jsme únavou.

Jelikož jsme měli stále tu dlouhoplatící vstupenku, vydali jsme se do muzea, ve kterém jsme se schovali před deštěm, navštívili jsme mořské akvárium a spoustu dalších památek, které byly volně přístupné veřejnosti (vznešený výraz pro to, že to bylo "zadarmo"). Dali jsme si k obědu těstoviny v rodinné "těstovinárně" a pokračovali v objevování krás města. 

Co se týče obchodů a módy, která je pro Milán typická, tak jsem bohužel nenavštívila žádný obchod s módou, už jen protože by na mě určitě všichni koukali, co to tam přišlo za šmudlu. Jaký obchod jsme ale navštívili byl nějaký třípatrový obchod jen se sladkostmi, kde bylo na co jste si vzpomněli. Každý jsme si něco koupili, já teda něco co jsem u nás nikdy neviděla. A další typické obchody byly ty se suvenýry, kam jsme pochopitelně museli. 

Co mě velice překvapilo, byly poštovní známky, které se daly sledovat na internetu. Nalepíte na pohlednici a pak už jen sledujete jestli pohled opustil zemi a je na cestě k adresátovi. Použila jsem i aplikaci České Pošty "Online pohlednice" kam vložíte svou vlastní fotku, napíšete nějaký vzkaz, vyplníte adresu, oni to v ČR vytisknou a pošlou jako normální pohlednici. Tyhle pohlednice přišli všem snad do tří dnů, a moje super vystopovatelné přišly až po třech týdnech, co už jsme byli doma... Nápad super, ale ta doba! 

Abych to shrnula, pokud uvažujete nad tím, kam na dovolenou ať už v létě nebo jindy, nebo chcete právě do Milána, tak bych ho všem určitě doporučila! Jen musíte mít trochu hroší kůži už jen kvůli všudepřítomným pouličním prodejcům a v létě hlavně vůči davům turistů (podle mého jsme na tom o Velikonocích byli s počty turistů ještě dobře). Pokud máte rádi kulturu a památky, tak určitě neuděláte chybu. Kromě těch profláknutých míst existuje hromada památek, kde se ani nevybírá vstupné, po městě je rozsázeno spousta kostelů, zřícenin a jiných památek, které se dnes už ani nevyužívají, a tak můžete poznávat i mimo turistické zóny, kde teda žádní turisti ani nepáchnou, protože o nich nepíší v průvodci. Nejlepší je otevřít si mapy (ať už mapy.cz nebo google mapy) a různé kostely a památky si vytipovat. Na mapách jsou označeny a mnohdy jsou u nich i fotky, takže víte jestli Vám stojí za to se na ně jít podívat. Pokud nehledáte nóbl ubytování, tak se spokojíte i s nějakým pokojíkem přes Airbnb, letenky si kupte ty nejlevnější co jen jdou a můžete mít výlet nebo dovču, která se vleze do rozpočtu. 

Doufám, že si z tohohle mišmaše něco odnesete, nebo že si o tomhle městě alespoň něco více zjistíte a třeba se rozhodnete pro dovolenou právě zde :)

Galleria Vittorio Emanuele


Duomo di Milano - terasy

Castello Sforzesco di Milano


Mírový oblouk


pondělí 26. února 2018




Na návštěvu Adršpachu v zimě jsem se těšila hned od doby, co jsem si to vymyslela. Toto místo jsem za svůj život navštívila už několikrát. Vždy jako takový letní výlet, když se chcete do skal schovat před nesnesitelným horkem, protože jak je známo, mezi skalami je chladno. No a pak se do těch skal chci vydat v únoru a ještě v tom jediném týdnu, kdy mají být neuvěřitelné mrazy? Věřte mi, že s těmi mrazy jsem vůbec nepočítala, ale vlak už byl zaplacený a já opravdu nechtěla měnit datum a riskovat, že tam dojedu až už tam nebude ani sníh, takže jsme se vydali do Pardubic a od tam další den na Adršpach. 


Z Pardubic jsme vyjížděli kolem osmé s termoskou, domácími bagetami, penězi a hlavně mapou, která nám nakonec stejně byla úplně k prdu, jelikož mapa adršpašských skal byla opravdu mrňavá (co čekat, když to není mapa skal, ale okolí. Od začátku cesty mě strašně stresovaly vlaky. Měli jsme 4 přestupy a navazovalo to na sebe opravdu těsně, takže když bude mít zpoždění jeden, můžeme se s Adršpachem rozloučit. Táta mě sice uklidňoval, že ty vlaky na sebe čekají, jinak by neměli koho vozit, ale víte jak... pokazit se může cokoliv. Nakonec jsme se tam přece jen nějak dokodrcali a mohlo se jít na to. 

Jako první věc... museli jsme jít hledat záchod, na který jsem nakonec ani nešla, protože jsem to nezvládla už ve vlaku. No prý jsem o hodně přišla, jelikož byly moc pěkné a dokonce voňavé! V INFO centru jsem dokonce objevila mapku skal zdarma, tak jsem si jí hned vzala. Co kdybychom se na té jedné trase ztratili, že!? Pak jsme zaplatili vstup a kochání se mohlo začít. Vybrali jsme si v podstatě tu jedinou trasu, která provede celým Adršpachem, zelenou. Nejlepší na tom bylo, že v celých skalách nebyla ani noha! Procházeli jsme se mezi skalami, nefoukalo a padal hustý sníh, padal úžasně pomalu, což miluju, takže já jsem nemohla být nadšenější, i když jsem nevěděla, jestli se mám držet zábradlí a nerozflákat se nebo zakrývat foťák, aby na něj nesněžilo. 

Taky jsem měla za to, že tam totálně zmrznu, takže jsem se navlékla až jsem vypadala jako brambora (tím samozřejmě myslím, že jsem měla dvoje ponožky (termo a ty nejtlustší co nosím na brusle), svetr s norským vzorem a pod ním tričko, termo legíny a džíny... no a dokonce jsem si koupila i novou čepku, ve které prý vypadám jako oliheň... takže super ne?). Nakonec jsem si nemohla na zimu ani stěžovat, protože jediné místo, kde jsem zmrzla byly tváře "líca". Dokud jsme byli v pohybu, tak nám bylo dobře. Čaje v termosce jsme se za celou dobu ve skalách dotkli jen jednou. Všechno jídlo a pití jsme si nechali na cestu zpátky. Když už jsme se rozhodovali, jestli už pojedeme zpátky do Pardubic, tak jsme začali potkávat čím dál více lidí a nakonec jsme narazili na zástupy a fronty u kasy. 

Ve vlaku jsme vypadali jako extrémní turisti, protože jsme vytáhli jídlo a pití a vysloveně se roztáhli na místě pro 4 se vším co jsme měli. I když ve vlaku topili, tak jsme stejně totálně vymrzli a nakonec to musela zachránit sprcha a postupné rozmrazování čajem. 

Koneckonců jsem s výletem neskutečně spokojená, už jen z toho důvodu, že dopoledne tam nebyla ani noha, což jako NElidomil dost oceňuji, a taky kvůli počasí, protože v zimě je to tam neuvěřitelně krásné a do toho to pomalé sněžení, prostě úžasné. Takže pokud bydlíte někdo blízko nebo máte nějakou možnost se tam ještě letos v zimě podívat, tak si určitě zajeďte, protože tohle nemá chybu.