Zobrazují se příspěvky se štítkemmindpalace. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemmindpalace. Zobrazit všechny příspěvky

čtvrtek 9. srpna 2018


Sedím, přemýšlím a snažím se zhodnotit uběhlé 3 ročníky strávené na festivalu B4L a přitom poslouchám hudbu, která mě na festival vrací a cítím se zase jako tam a zároveň se nemůžu dočkat dalšího ročníku. No znáte to, ty krásné dny plné zábavy skončí a vy už se nemůžete dočkat dalšího ročníku, nejlépe aby předprodej začal už další den a vy jste měli pojistku, že příští rok tam nebudete chybět. Touhle srdcovkou je pro mě Beats For Love, kde jsem se poprvé ocitla před třemi lety a teď mám pocit, že už nikdy nemůžu chybět. No a v tomto článku bych chtěla shrnout nějaké mé pocity a celkově zhodnotit tento zážitek, který je pro mě opravdu na celý život. 


Poprvé jsem se na festivale ocitla před třemi lety, když mě vytáhli bráchové, prej je to sranda a stejně už nějaký ten čas slintám nad headlinery na plakátech, které byly přítomné po celé Ostravě. Říkala jsem si, že půjdu jen na ten jeden den, kdy měl být na scéně Sigma, u pokladny jsem ale zjistila, že jednodenní vstupenky jim došly a jelikož jsem v životě na festivalu žádném nebyla, tak jsem tam šla jako socka asi s dvěma stovkama, takže mi nakonec bráchové museli koupit vstup na celý festival. No prostě trapas, ale nebýt toho, že mě uvrtali, tehdy jen na 3 dny, tak bych nezjistila jaký úžasný pocit a zážitek to je, za to jsem jim ohromě vděčná! 
Ironií je, že jsem se strašně těšila na Sigmu a byl to snad jediný důvod proč jsem tam chtěla jít, mě nakonec úplně nejvíce zklamal. Z organizačního hlediska to byla katastrofa a nejednou jsem byla málem ušlapaná v prachu pod nohama tlačícího se davu. Jeho set byl taky zklamáním, ale nakonec jsem objevila plno jiných interpretů, které jsem neznala a dneska, když jsou někde poblíž na akcích, tak si říkám, že bych neměla chybět. Svůj první rok jsem taky totálně promokla uprostřed vystoupení, ale když stojíte hned u pódia a za vámi se tlačí milion lidí, tak prostě nemůžete odejít a po pár minutách je vám úplný párek, že nevíte jestli jste tak moc mokří nebo jste se počůrali, takže se pařilo dále, doma jsme byli v půl třetí ráno a máma ani nezaregistrovala, že jsem se v půl třetí fénovala. Top. Mým dalším průlomem bylo používání ToiToiek... mám dost problémy i s veřejnými záchody, takže Toiky pro mě nikdy nepřicházely v úvahu, ale když musíte, tak prostě musíte! Nakonec to nebylo tak hrozné, teda pokud jste lovec perel a zadržíte dech na 11 minut, nebo alespoň po dobu, co se musíte vyčůrat, tak jste v pohodě. 

Po skončení tohoto ročníku bylo jasné, že lístky na další rok kupuji už v předprodeji hned ten den co do něj půjdou. 


Ano, jsem ten člověk, co si koupí lístky, i když ještě vůbec neví kdo bude příští rok vystupovat. Koupím si to hlavně protože mě tahle hudba baví a objevovat nové interprety je kolikrát lepší než se zklamat na těch co znám. Jo a navíc jsou lístky v předprodeji prostě levné. Při nejhorším se dají vždy prodat. Ale i přesto, že jsem nevěděla kdo bude vystupovat jsem nakonec zklamaná nebyla, naopak. Ti interpreti co přijeli a vystoupili byli prostě neuvěřitelní + atmosféra davu + show, které předvedli. Při tomhle combu zapomenete, že prší, že vás bolí nohy nebo záda, nebo že vám jede tramvaj. Ale kdo, že to vlastně ten minulý rok vystupoval? Hlavním headlinerem byl Fatboy Slim, na scéně je dlouho, není už taky nejmladší, ale přece jen předvedl úžasnou show, kde lidem nevadil ani déšť, neskutečně mě nadchl a pobavila jsem se na maximum. Minulý ročník byl zase průlomový i ve své délce, kdy se poprvé roztáhl do 4 dnů a také se zvětšil areál festivalu v Dolních Vítkovicích, přibyly nové plochy a pár stagí navíc. Pro mě to byl také nejnáročnější ročník, jelikož v jeho průběhu měl můj bratr promoce, takže jsem jeden den přišla v půl čtvrté ráno domů a hned v 7 jsem už seděla v autě do Žiliny. Vzhledem k tomu, že to byla i alkoholová noc, tak si dokážete představit tu cestu autem... Naštěstí se nic nestalo a i auto zůstalo čisté. Po promocích jsem zase spěchala na festival, protože měl vystupovat můj oblíbenec Sigala, opět, tuhle show jsem si užila na max a doteď na ní vzpomínám. 

Vstupenky na další ročník byly trochu obtížné, protože jsme se nedostali ani k první vlně...


Dobře, zase tak tragické to nebylo, koupili jsme je ve druhé vlně, ale zase za víc peněz no... prajzák prostě. 

Tento roční, který se odehrával toto léto 2018 jsem zažila opravdu multižánrově. Jo sice jsem většinu času strávila na Love Stagi, která je hlavně pro velké interprety, ale je taky multižánrová, takže jsem vyzkoušela opět všechno. Nejlepší byl přítel, který chtěl pořád chodit na DNB (drum and bass), ale pokaždé, když tenhle žánr hrál, tak jsem se ocitla sama s kamarády a on nikde, takže jsem zažila více DNB než on a to jsem ani nechtěla, protože se mi tenhle styl nikdy moc nelíbil, ale když už jsem tam teda byla, tak jsem se bavila a kupodivu jsem si ho nakonec oblíbila. Co mě ale naštvalo byly zvýšené ceny opravdu u všeho v areálu. Brečela jsem u piva za 42, ale zase mi to netrhalo žíly tak moc jako cena piva v UK (kolem 100,- někdy i více). Stejně jsem neměla ani čas moc pít a byla jsem ráda, že se dokážu bavit i bez alkoholu, ale když je žízeň, tak se nedá nic dělat. Toiky byly tenhle rok ale katastrofální, ale to jen kvůli velkým vedrům, kdy se to tam přes den všechno uvařilo a pak jste si museli 3x rozmyslet, jestli se vám fakt chce a jestli je to opravdu naléhavé. Jo a taky vám zrovna 2x nepřidá chlápek před váma, co tam všem rozhlašuje, že musí kadit... to si pak chcete vybrat jiné kabinky.
Oka, teď už se věnujme něčemu jinému, něčemu více "chutnějšímu". Koho jsem si užila nejvíce? Za mě to prostě vyhráli Galantis, pro ně byla hodina a půl prostě málo. Tancovala bych na ně klidně celý den, celou noc... dokud by hráli, tak bych jela. Jejich show, jak audio, tak vizuální byla prostě TOP! No a dále jsem si opravdu užila Matrix and Futurebound, DNB. Příjde mi, že si takovéhle věci užívám nejvíce, když stojím u pódia. Z těch repráků máte sice někdy pocit, že se vám změnily pozice vnitřních orgánů, ale ten pocit, že jste v centru dění je dobíjející a vy prostě jedete a jedete jak to jen jde. Taky jsem se u pódia dočkala oficiální fotky, po 3 letech, ale mám. 


Pokud jste milovníci nebo jen fandové taneční muziky a tohle vás aspoň trochu baví, tak třeba můžete tenhle festival do budoucna zkusit a navštívit, protože to rozhodně stojí za to. Taky je to o něčem jiném než když vám to hraje v rádiu a vy to s nechutí přepnete, protože live a v davu je to úplně jiný pocit. Taky pokaždé přepnu rádio, když hraje metal, protože se mi to prostě nelíbí, ale když jsem slyšela metal na živo, tak bych si zapařila i na to. Takže vstupenky jsou do předprodeje 1.9.2018, tak pokud budete mít zájem, tak si kupte. Nebo si je spíš kupte až později, ať na mě v té první vlně zbudou!






Foto: by me, B4L, Martin Kusyn



pondělí 26. února 2018




Na návštěvu Adršpachu v zimě jsem se těšila hned od doby, co jsem si to vymyslela. Toto místo jsem za svůj život navštívila už několikrát. Vždy jako takový letní výlet, když se chcete do skal schovat před nesnesitelným horkem, protože jak je známo, mezi skalami je chladno. No a pak se do těch skal chci vydat v únoru a ještě v tom jediném týdnu, kdy mají být neuvěřitelné mrazy? Věřte mi, že s těmi mrazy jsem vůbec nepočítala, ale vlak už byl zaplacený a já opravdu nechtěla měnit datum a riskovat, že tam dojedu až už tam nebude ani sníh, takže jsme se vydali do Pardubic a od tam další den na Adršpach. 


Z Pardubic jsme vyjížděli kolem osmé s termoskou, domácími bagetami, penězi a hlavně mapou, která nám nakonec stejně byla úplně k prdu, jelikož mapa adršpašských skal byla opravdu mrňavá (co čekat, když to není mapa skal, ale okolí. Od začátku cesty mě strašně stresovaly vlaky. Měli jsme 4 přestupy a navazovalo to na sebe opravdu těsně, takže když bude mít zpoždění jeden, můžeme se s Adršpachem rozloučit. Táta mě sice uklidňoval, že ty vlaky na sebe čekají, jinak by neměli koho vozit, ale víte jak... pokazit se může cokoliv. Nakonec jsme se tam přece jen nějak dokodrcali a mohlo se jít na to. 

Jako první věc... museli jsme jít hledat záchod, na který jsem nakonec ani nešla, protože jsem to nezvládla už ve vlaku. No prý jsem o hodně přišla, jelikož byly moc pěkné a dokonce voňavé! V INFO centru jsem dokonce objevila mapku skal zdarma, tak jsem si jí hned vzala. Co kdybychom se na té jedné trase ztratili, že!? Pak jsme zaplatili vstup a kochání se mohlo začít. Vybrali jsme si v podstatě tu jedinou trasu, která provede celým Adršpachem, zelenou. Nejlepší na tom bylo, že v celých skalách nebyla ani noha! Procházeli jsme se mezi skalami, nefoukalo a padal hustý sníh, padal úžasně pomalu, což miluju, takže já jsem nemohla být nadšenější, i když jsem nevěděla, jestli se mám držet zábradlí a nerozflákat se nebo zakrývat foťák, aby na něj nesněžilo. 

Taky jsem měla za to, že tam totálně zmrznu, takže jsem se navlékla až jsem vypadala jako brambora (tím samozřejmě myslím, že jsem měla dvoje ponožky (termo a ty nejtlustší co nosím na brusle), svetr s norským vzorem a pod ním tričko, termo legíny a džíny... no a dokonce jsem si koupila i novou čepku, ve které prý vypadám jako oliheň... takže super ne?). Nakonec jsem si nemohla na zimu ani stěžovat, protože jediné místo, kde jsem zmrzla byly tváře "líca". Dokud jsme byli v pohybu, tak nám bylo dobře. Čaje v termosce jsme se za celou dobu ve skalách dotkli jen jednou. Všechno jídlo a pití jsme si nechali na cestu zpátky. Když už jsme se rozhodovali, jestli už pojedeme zpátky do Pardubic, tak jsme začali potkávat čím dál více lidí a nakonec jsme narazili na zástupy a fronty u kasy. 

Ve vlaku jsme vypadali jako extrémní turisti, protože jsme vytáhli jídlo a pití a vysloveně se roztáhli na místě pro 4 se vším co jsme měli. I když ve vlaku topili, tak jsme stejně totálně vymrzli a nakonec to musela zachránit sprcha a postupné rozmrazování čajem. 

Koneckonců jsem s výletem neskutečně spokojená, už jen z toho důvodu, že dopoledne tam nebyla ani noha, což jako NElidomil dost oceňuji, a taky kvůli počasí, protože v zimě je to tam neuvěřitelně krásné a do toho to pomalé sněžení, prostě úžasné. Takže pokud bydlíte někdo blízko nebo máte nějakou možnost se tam ještě letos v zimě podívat, tak si určitě zajeďte, protože tohle nemá chybu. 




 


 




neděle 7. ledna 2018


Možná jste si už všimli, že když se otevře tenhle blog, tak na Vás hned v úvodu vykoukne prdící mops. A proč taky ne. Zbožňuju mopsíky, když je vidím venku rozzáří mi celý den, takže proč si nedat na blog něco co mě dokáže vždy zaručeně rozesmát.

Ze začátku jsem ani žádný článek psát nechtěla, jelikož nerada publikuji články, ke kterým nemůžu připojit nějaké vlastní fotky. Jenomže sama nevlastním mopsíka, ani jiného psa, ale je to můj vysněný pes a já se chtěla s touhle mojí velkou láskou podělit, takže Vám jen popíšu jak strašně moc tohohle psa chci a jak jsem jím posedlá.

Do mopsího plemene jsem se zamilovala někdy před třemi a půl roky, kdy jsem se dívala, asi po milionté, na "Man In Black", kde hraje mops Frenk (užvaněný a děsně otravný pes, ale cool). Nikdy se mi nějak zvlášť nelíbil, ale stejně jsem rozjela google a koukla na nějaké fotky tohoto plemene a naprosto se zamilovala. Většinou jsem se setkávala s názory, že tento pes je tak moc škaredý, až je vlastně pěkný. Ale on je pěkný sám o sobě. Tedy abych to tak řekla, každý pes je pěkný, ale každý preferuje jiného atd, atd...

Nejprve mě na něm upoutala jeho povaha. Jak se říká: "Jaký pán, takový pes". Tenhle pes je takové malé, líné prasátko, které čas od času někde sebere energii na věci, které byste do něj ani neřekli. Abych to co nejlépe vystihla: hrozně moc obdivuji a zbožňuji psy jako jsou Husky, Aljašský malamut atd... ale opravdu nejsem ten typ člověka, který by těmto psům dopřál pohyb a aktivity, díky kterým by byli šťastní. Jsem jako mops. Mám ráda své pohodlí, přiměřený pohyb, ale někdy mívám záchvaty aktivity, kdy bych mohla zdolat i Everest (nebo v mém případě kopec, vedle kterého bydlím). Proto se s mopsíky ztotožňuji a byl by to ke mě ideální společník.

Pokud bych ho měla popsat z venčí, tak se mi strašně moc líbí ten malý zakroucený ocásek, který velmi nápadně připomíná prasečí. Jejich obličej navíc vypadá jako by permanentně cítili vinu za cokoliv co udělají, ale naopak, když se trochu rozjaří a vydají energii, tak ze sebe vyloudí i něco co se dá s klidným srdcem nazvat jako úsměv.

Jak jsem už říkala, mops je pes, který mi vždy vykouzlí úsměv na tváří, proto sleduji plno stránek, jak na facebooku, tak na instagramu, kde se můžu blažit samými mopsíky. Pokud jdu po ulici a náhodou potkám mopse, tak mám hned úsměv na tváří a úžasnou náladu na celý den. Takhle na mě jednoduše působí a já doufám a věřím, že jednoho dne bude tenhle pejsek můj.

A co vy ostatní a vaše oblíbená plemena? :)





středa 15. listopadu 2017


Konečně se hlásím s dalším článkem! Dnes s něčím odlehčeným, už jen protože mám plno nápadů na články, ale většina jsou to recenze a pořád tady něco hodnotit nechci. Přicházím s popisem mého ideálního dne, jelikož se zrovna nacházím, lépe řečeno dostávám, v období studia, povinností. Několik dnů se už nemůžu zastavit, skoro jako bych měla v sobě nějaký motorek, který se vypne jen když jdu spát. A jelikož mi chybí hodně věcí, které bych dělala ráda, tak jsem myslela, že bych alespoň napsala článek o tom, jak by vypadal můj ideální den.

Hned na začátku musím říct, že mě napadá tolik možností co v jeden den dělat, ale všechny do jednoho dne prostě nenacpu, takže jsem se rozhodla pro 2 takové verze těch perfektních dnů. 


1. Den jen pro mě (škaredé počasí).

- V takový den, kdy vím, že nic nemusím, (učit se, nakupovat, vyřizovat cokoliv) tak si ráda udělám takový self-care den. Hned co ráno posnídám, tak nastoupím do koupelny a po mé pravidelné čistící rutině se vrhnu ke své zásobě masek na obličej a obdařím se. S maskou na obličeji mezitím trochu uklidím co je doma nejvíc třeba, jdu sundat masku a vrhám se na další úžasně relaxující věc, vaření. Ráda si uvařím pro sebe a pro kohokoliv, kdo by si rád dal něco netradičního, protože já musím mít vždy něco extra. Po obědě bych si udělala kafe, zapnula počítač, připravila postel, kam si s kávou zalezu a budu nějakou dobu koukat na videa, možná seriál, přečtu si články na blozích a sama nějaký třeba napíšu. Pak bych si otevřela svou rozečtenou knihu, která nemá nic společného se školou, a četla si dokud nebude tma. Dala bych si sprchu a věnovala se trochu svým nehtům (momentálně by mi taky poděkovaly za nějakou tu péči...), pustila si k tomu nějaký seriál nebo film. A k završení dne bych se na jeho konci šla společně s mamkou, která by přišla z práce, šla koukat na televizi a k tomu jí ohřála můj netradiční oběd.



2. Den, kdy se nezastavím.

- Naopak také miluju dny, kdy celý den něco dělám. Například když v jeden den mám program od rána do večera. Kolikrát mě doma zaúkolujou, že musím jít něco koupit, vyzvednout, zařídit... Na to si většinou beru dopoledne, doma si sním oběd a hned zase běžím. Třeba zrovna za kamarádkou, kde strávím příjemný čas, kdy pokecáme o všem, na něco kouknem a hned to okomentujem a zkritizujem (někdy klidně během filmu). Od kamarádky zase běžím třeba za přítelem, se kterým miluju dělat sportovní aktivity, i když to už zas moc rád nedělá on, nebo se jít projít. Procházky jsou super za skoro každého počasí, horko mě zabíjí, proto v něm nic moc nedělám a těším se na chladnější dny. Po procházce jdeme domů, ukuchtíme večeři a pak do sebe jen dlubeme a většinou se nasíráme, no zkrátka idylka (ano idylka... je to strašidelně pěkné). Když bych zrovna netrávila čas s kamarádkou, určitě bych ho strávila s mamkou. Buď doma nebo někde na kávě. 


Určitě mám ještě hodně věcí, které bych ráda zařadila do svých ideálních dnů, ale bohužel ten den má jen 24 hodin. Každopádně dny se mění pořád a tohle je jen takový výtah z toho co by mohlo formovat můj ideální den. 

A co Vy ostatní, jaký je Váš perfektní den?



pondělí 16. října 2017

Follow my blog with Bloglovin

Anglie, Velká Británie, Spojené království... Tahle země byla vždy na mém "bucket listu", o kterém možná jindy, míst, kam se chci jednou podívat, no a když mě k sobě pozvala na návštěvu kamarádka, co tam studuje, Sandra, jednoduše nešlo říct ne! Ihned po tomhle návrhu, jsem všechny doma informovala, co za skvělou příležitost se mi naskytlo. Věci se daly do pohybu, za chvíli se kupovala letenka, kterou jsem dostala k narozeninám, bylo stanoveno datum a už jsem se mohla těšit na své letní (srpnové) dobrodružství.

Letěla jsem z Prahy do Birminghamu, kde čekala Sandra a společně jsme se vydali do Worcesteru, kde studuje a bydlí. Prvních pár nocí jsme trávily na kolejích a pak jsme společnými silami zahájili stěhování do domečku. 
Každopádně, jak jsem vlastně tohle dobrodružství pojala? Myslím, že tohle bylo hlavně mé první cestování bez rodičů (někam za hranice), a proto jsem to nepociťovala ani jako dovolenou, ale spíše takový poznávací výlet. Ne takový na jaký jezdíte s cestovkou, ale takový, že prožijete cokoliv co se daný den naskytne. 



Naplánovaly jsme si celkem 2 výlety, z toho se jeden ani neuskutečnil, ale v Anglii jsem určitě nebyla naposledy, takže mě to ani nějak zvlášť nemrzí. Moje podmínka byla navštívit Stratford nad Avonem, rodné místo Shakespeara, kterého zbožňuji. Ve Stratfordu zjistíte jak moc turistické město to je, že opravdu dokážou žít z toho "shakespearovského" turismu, ale proč taky ne, že? Po celém městě máte na sloupcích mapky, kde jsou vyznačena důležitá místa. Když jsme jednu takovou mapku studovaly a rozhodovaly se kam jít, přišel k nám "pouliční prodavač" a nabízel nám, celkem obsáhlou brožurku, s místy, která navštívit. Brožura dokonce obsahovala i mapku, ale nám se nechtělo nic platit, tak jsme se snažily z rozhovoru vyvlíknout a dělat, že jí vůbec nepotřebujeme. Prodavač se nedal odbýt, ale když nakonec řekl, že celá brožura je zdarma, tak jsme roztály a hned si ji vzali (komičnost celé situace si jistě dovedete představit, i prodavač se "nám" smál). S brožurou jsme tedy prošly všechna důležitá místa a celý výlet nakonec zakončily na kafi. 

Další plánovaný výlet byl Oxford, ale ten se kvůli nedostatku financím, nakonec neuskutečnil. 
Sandra měla během mého pobytu i směny v kavárně, takže jeden den byl celý jen na mě. Prošla jsem si Worcester, a prošla jsem také všechny zverimexy v okolí, protože mě vždy udivovala rozmanitost zboží, které mají tyhle zahraniční obchody. Nakonec jsem průzkum města chtěla zakončit v Primarku, kam jsem původně šla JEN pro svíčky, no a z toho se vyklubal nákup oblečení a nějakých těch svíček. Při platbě mi odmítli dokonce kartu (hned 5x), takže jsem dodatečně musela řešit problémy s kartou. Nakonec to dobře dopadlo a nákup jsem si odnesla, ale po zbytek pobytu jsem byla paranoidní, jestli mi kartu zase někde neodmítnou. Paranoidní jsem ještě dnes! Na zklidnění nervů jsem zašla do Shakeaway, skvělý podnik, který nabízí snad milion druhů smoothies a jiných shakes. 
Jiný den jsme zašli na rapové vystoupení, jednoho ze Sandřiných kolegů, což se později zvrtlo ve vymetání klubů a poznávaní nových lidí. 
Taky jsme se rozhodly zajít do kina na nového Spidermana. No nebudu lhát, i když jsem si na angličtinu za posledních pár let tak nějak dost zvykla, stejně jsem se bála a říkala si "Co když tomu nebudu rozumět?" Nakonec jsme se bála vlastně zbytečně. Taky jsem dostala snížené vstupné, protože prodavač si o mě myslel automaticky, že jsem student (což jsem v té době nebyla).
A když už jsem u toho šetření, tak jsme navštívily také katedrálu ve Worcesteru, vstupné na věž bylo 4 libry a dalo se to koupit u automatu kartou. Když jsem platila já, tak mi to opět odmítlo kartu, ale lístek mi vyjel i tak.

Cesta domů mi trvala něco málo přes 10 hodin, měla jsem problém s odbavením na letišti, moje taška byla vybrána ke kontrole, můj let měl přes hodinu zpoždění, v bezcelní zóně mě rozbolela hlava (a ano jsem ten člověk co si nekoupí vodu za 70,- kč), na záchodech byla půlhodinová fronta a jediné pozitivní bylo, že jsem seděla u okna, což jsem si moc užila. V Česku měl zase zpoždění vlak, a tak se má cesta domů velmi protáhla. Nakonec jsem dojela, rozdala to málo suvenýrů co jsem nakoupila a blažila se z pocitu, že jsem vycestovala. 

Jestli se mi tam vlastně líbilo? No jasně! I když bylo hodně problémů, nakonec to byl úžasný zážitek, zbožňuji jejich architekturu a to jací jsou tam lidi, doma jsem byla zklamaná z toho jací někteří češi jsou... Určitě pojedu zase zpátky. S bratrancem už teď plánujeme, že pojedeme do Londýna a na spoustu výletů kolem. Jinak to byla skvělá zkušenost a uvědomění si, že to cestování zvládám dost dobře i sama :) takže tohle určitě nebude poslední článek, kde jsem vycestovala bez dozoru dospělých. 


Jak jste na tom vy ostatní a cestování bez "dozoru"? :)









sobota 14. října 2017


Vítám Tě! Ať jsi muž, žena, pes, kočka či křeček. Právě jste zavítali na můj nově spuštěný blog "ClaraConK". Jak už to tak je, když jste někde noví a nikdo vás nezná, většinou se představíte a řeknete něco o sobě. A o tom v tomhle článku půjde a rozhodně to půjde lépe než, když se má člověk trapně postavit před 20 lidí co nezná a svěřit se s něčím, s čím se svěřit nechce, ale v rámci "seznamování" by měl. Takže pokud jsem Tě, milý čtenáři, ještě neodradila, tak se směle pusť dále.